Budíček v 6 ráno se rozléhá po celym autě, ale mně to snad poprvé za život vůbec nevadí. Jsem natěšená na náš první dovolenkový den. Koukám ze zamlženého okýnka a s radostí šťouchám do Kuby ať vstává – svítí sluníčko a výhled na hory je teď snad ještě krásnější! 

Čistíme si zuby vedle auta, snídáme housky z cesty a pomalu se připravujeme na odchod. Ani jeden vlastně nevíme co nás čeká, moc jsme toho nezjišťovali. Předpověď ale včera hlásila 14 stupňů a déšt, tak na sebe navlíkám všechno co mám a do batohu ještě něco navíc a vyrážíme !
Cestou vidíme jen jeden ukazatel na Secedu, ale jdeme podle našich instinktů. Celou dobu si myslíme, že Seceda je hora, na kterou jsme měli ráno výhled z auta. No, víte co znamená myslet…
Celý spocený docházíme na Fermedu, což jak teď zjišťuju, je prostřední stanice lanovky na Secedu. Místo je to nádherný a připomíná nám trošku přírodu z Pána Prstenů. Nejlepší na tom všem je, že jsme tam úplně sami! Opravdu se vyplatí přivstat si i na dovče.
Předpověď kterou jsme viděli včera nesedí, takže si sundaváme všechno oblečení co můžeme  a jdeme dál. Po cestě se stavujeme na kafe v první otevřené chatě co cestou potkáme. Evidentně jsme ten den jejich první zákazníci. Lanovky ještě nejezdí a tak si pořád užíváme pohodu prakticky o samotě.
Pokračujeme dolů do města a vymýšlíme co dál. Z vrcholku vidíme lanovku, která podle nás vede na Secedu a protože máme už v nohách pár kilometrů a sluníčko nás pálí do černýho teplýho oblečení, rozhodujeme se pro cestu lanovkou aspoň nahoru..

Po vyjetí na vrchol zjišťujeme, že tohle Seceda teda opravdu neni, ale na náladě nám to ale vůbec neubírá. Ty panoramata co nás nahoře čekala nám berou dech.

Dech nám bere taky cesta zpátky do města, protože Kuba vymyslel novou trasu a my se dostáváme úplně jinam, než chceme a ještě k tomu daleko mimo značenou cestu.

Po pár hodinách chůze v šílenym terénu už mám úplně zničený nohy a tak mi cesta dolu přijde nekonečná.
Ve měste si dáváme konečně teplý jídlo a vydáváme se na autobus, který nás zaveze zpátky k autu..
Aha, autobus nám zrovna ujel a jede jen jednou za hodinu. „Dojdeme to pěšky, je to jenom kousek.“ Uklidňuje mě Kuba. Nahoru se trmácíme celou věčnost a já v zápalu zoufalství na malej okamžik začínám litovat, že jsme si radši nekoupili all inclusive v Egyptě.
Nakonec statečně dorážíme nahoru k autu, převlíkáme se do něčeho míň špinavýho a vyrážíme 60 km k naší další zastávce.
Share: