Je pátek ráno a já doma lítam jak střelená. Rozhazuju věci, všechno desetkrát kontroluju a radši přidam do každý tašky pár věcí navíc. Co kdyby se náhodou hodily.. Dneska začíná náš roadtrip a mně se chce nervozitou zvracet. Zařizujeme posledních pár věcí a já dělam jako správná ženuška sváču na cestu. „Kubo, kolik chceš toustů? “ ptám se ho radši.. „Asi dva.“, odpovídá. Dostane tři. Kdyby náhodou. A housky k tomu, cesta je dlouhá!

V 11 nasedáme do auta a já se konečně začínám uklidňovat. Pokud jsem něco zapomněla, teď už s tim stejně nic nenadělám. Sundavám si boty, beru cestovní polštářek a dělám si pohodlí. Jsem spokojená. Kéž bych to samý mohla říct i o Kubovi, kterej vstával ve 4 ráno a teď mu začíná skoro 8mi hodinový řízení do Itálie..
Když po 156 hodinách dojedeme do cílový destinace, čeká nás první hledání místa ke spaní. Spíme v autě, takže najít klidný místo kde nám v noci nebude nikdo svítit baterkou do obličeje neni jen tak. Spoléháme se na chytrou aplikaci, kde lidi sdílí svá ozkoušená místa a jedeme tam. Místo se nám líbí, tak zůstáváme. Vyndaváme zbytky toustů a housek, zapíjíme to Prossecem z Lidlu a po chvilce kochání se krásnym výhledem vyndaváme spacáky a jdeme spát.
Zítra nás čeká budíček v 6 ráno a výstup na Secedu. Teda to si v tu chvíli aspoň ještě myslíme..
Share: