Lyžuju odmalička, ale nikdy jsem si k tomu nedokázala vytvořit ten správnej vztah. Nevim jestli to bylo tím, že jsem vždycky jezdila jen s tátou, kterej měl vysoký nároky na moje sportovní „výkony“ a malý pochopení pro moje dětský fňukání, nebo prostě faktem, že jsem jako malá sportu nikdy moc nedala. Na lyžák jsem sice jela na základce i střední pokaždý když byla možnost, ale spíš kvůli tomu, abych tajně se spolužákama pila na pokoji Jelzin, než kvůli mý lásce k lyžím.

Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem poznala Kubu. Největšího milovníka hor a zimy, co znám.
Z našich prvních společných hor jsem byla strašně nervózní. Neuměla jsem na lyžích tak dobře jako on, neměla sem svoje lyže, neměla sem pořádný brýle a už vůbec sem v tom mym oblečení nevypadala tak „cool“ jako ty snowboarďačky, se kterýma se Kuba kámoší. A to bylo po půl roce našeho vztahu to hlavní, co jsem řešila. Že budu přece za úplnýho hňupa!
Kuba se mi naštěstí za všechny tyhle moje „problémy světa“ vysmál a dělá to doteď, když podobný kraviny řešim. A že já to umim!
Psal se prosinec 2016 a já se zamilovala. Do hor v zimě. Konečně jsem zjistila, co na tom všichni vidí.. Že je to s kamarádama větší sranda než s tátou (promiň tati!), že když vám přezkáče neutahují rodiče, tak to tolik nebolí, že se nemusíte stydět za to, že nelyžujete první ligu a že svařák a hlavně Aperol chutnají na horách tak nějak líp.
Taky jsem zjistila, že vstávat na první lano s kocovinou jako blázen vůbec není jednoduchý, ale že ten čerstvej vzduch (většinou) pomůže.. Myslela jsem si, že se to časem zlepší, ale nezlepšilo. Pořád trpim jako zvíře a asi vždycky budu.
Špindl se pro nás stal srdcovkou a přes zimu i takovym druhym domovem. Ubytovna na kterou jezdíme sice neni žádnej luxus, ale Savoy bychom si tolikrát za sezónu dovolit nemohli. A vim, že ve stáří rozhodně budu mít na co vzpomínat, protože tohle je punk jako nikde jinde. 😀
Během těch tří sezón jsem vyměnila komplet celej lyžařskej outfit, dostala nový brýle a lepší rukavice, spadla a vyhodila si koleno, přestala se na svahu stydět, pořídila si vlastní lyže a dokonce se i o něco zlepšila. Bojim se sice pořád hodně, ale prý už se na mě dá i koukat. 😀
Tuhle sezónu jsme zahájení sezóny proleželi s nemocí, přes Silvestra na Šumavě na svah nešli a tak jsme si poprvé zalyžovali až minulý víkend.
Děsí mě, jak ten čas letí a že už nám nezbývá tolik víkendů, kdy bychom ten náš lyžařskej skluz stihli dohnat.
Počasí nám ale na první lyžovačku vyšlo krásný. Celodenní azuro to sice nebylo, ale sluníčko střídaly mraky a kontrast tmavý oblohy a bílý zasněžený pohádky mě okouzlil víc, než bych čekala. Z Prahy jsme vyrazili brzo ráno a stihli tak první lano a bylo to víc než skvělý. Prvních pár jízd jsme měli sjezdovku skoro pro sebe a byli jsme šťastný, že se nám brzký vstávání a dovolená v práci vyplatila. Je vtipný, jak si tělo během roku odvykne a jak ty první jízdy vždycky bolí.

Vzhledem k tomu, jak Špindl každým rokem zdražuje, možná za rok, dva, nebo deset let vyměníme naší oblíbenou destinaci. Zatím to ale vypadá, že letošní sezónu strávíme zase tam a mě to baví. Těšim se na to, co mi další víkendy na horách přinesou a jak se bude moje lyžařská evoluce vyvíjet. A příští rok snad už konečně ty Alpy!

Share: